Kariéra Antonína Panenky
Slavný Bělehradský dloubák
Vršovic
do rakouského Rapidu Vídeň hodně dlouho Před pár dny uplynulo 31 let od jedné z
nejslavnějších kapitol českého fotbalu. 20.6.1976 vybojovala tehdejší ČSSR v
Bělehradu - tehdy hlavním městě Jugoslávie - titul mistrů Evropy. Jedním z jeho
hlavních strůjců byl i fotbalový básník Antonín Panenka.
Zlaté
vzpomínky nelze načnout jinde, než u rozhodujícího momentu slavného finále s
tehdejší NSR. K poslední penaltě se rozbíhá Antonín Panenka a pověstným
vršovickým dloubákem překonává brankáře Seppa Maiera. Naši fotbalisté se
stávají nečekanými evropskými šampiony a Panenkův husárský kousek vstupuje do
fotbalových dějin.
"V
podstatě to nebylo vůbec těžké, protože do té doby to takto nikdo nekopl. Já
jsem na Bohemce vždy po tréninku kopal na brankáře Hrušku. Hráli jsme o pivo
nebo čokoládu a jelikož byl dobrej, tak mi to začalo lézt do peněz. Tak jsem
přemýšlel, jak bych ho převez. No a napadlo mě, když ten míč lehce podeberu,
tak brankář, který skáče do rohu, už nemá šanci se vrátit.Tak jsem to začal
zkoušet v tréninku, což mělo nevýhodu - začal jsem tloustnout, neboť jsem ty
čokolády a piva začal vyhrávat zpátky. Holanďany jsme s semifinále porazili v
prodloužení a tak to vyšlo na finále. Byl to osud - Němci vyrovnali v poslední
minutě, přede mnou Hönnes nedal a já to měl všechno ve svých rukou. To už je
vůle boží, ale já jsem na 1000% věděl, že tu penaltu takto kopnu a dám gól - to
byla jasná věc."
Parta
kolem trenéra Václava Ježka tehdy překvapila celý starý kontinent. Jména jako
Ivo Viktor, Karol Dobiaš, Anton Ondruš, Laco Jurkemik či Antonín Panenka začali
naši, ale i zahraniční komentátoři vyslovovat s obdivem a respektem. Každý by
očekával, že pro kanonýra pražských Bohemians byla největší satisfakcí právě
zlatá medaile z ME v Bělehradu. On sám se však na to dívá jinak.
"Moje
krédo vždy bylo pobavit diváka. Pobavit sebe a také diváka, který např. celý
týden těžce pracoval, tak aby měl v neděli nějaký požitek a mohl to celý další
týden v hospodě rozebírat. Hrál jsem pro diváky a pevně doufám, že jsem to
špatně nedělal. Mě měli diváci vždy rádi a to i z jiných klubů - i ze Sparty a
Slavie se na mě chodili rádi dívat a to je pro mě největší vítězství."
Dnešní
prvotřídní fotbalisté si mohou vybírat, do kterého věhlasného klubu přestoupí.
Na přelomu
"Po
ME začal být ze západní Evropy tak velký tlak, že náš svaz musel trochu
povolit. Vyřešil to šalamounsky. Povolil, aby hráč tam odešel hrát, ale musel
splňovat dvě velmi přísné podmínky. Prvním kritériem bylo, že hráč musel být
starší 32 let a druhým - musel mít odehráno nejméně 50 reprezentačních zápasů.
To splňovali pouze 4 hráči: František Veselý, Karol Dobiaš, Ivo Viktor a já
jsem odešel jako čtvrtý."
A
proč se český fotbalový Mozart rozhodl právě pro Rapid?
"Ve
32-ti letech většinou fotbalisté končí. V tomto věku jít do Španělska byla
sebevražda. Díval jsem se na možnost školy, protože jsem měl malé děti. Také
jsem chtěl, aby to nebylo daleko, protože se nejlépe cítím doma. Potřeboval
jsem, aby mi vyhovoval styl hry a proto jsem se rozhodl pro Rakousko, protože
ve Španělsku a Belgii to bylo náročnější a já bych tam mohl po roce skončit.
Myslím, že jsem udělal správný krok, i když bych si ve Španělsku přišel na
několikanásobně lepší peníze. Ale v Rakousku jsem se cítil dobře a největší
ocenění pro mě bylo, že mě tamní fanoušci měli rádi a z tohoto hlediska beru
své angažmá jako velice úspěšné."
Když
je Panenka dotázán na největší přání, nezaváhá ani na moment.
"Já
bych měl strašnou chuť ještě hrát. Hlava říká ano, ale tělo říká ne. Spíše se
tak místo na fotbal soustředím na tenis a golf, což jsou sporty, které
zdravotně zvládám. Pořád mi sport přináší velké potěšení a z toho mám dobrý
pocit."
Na
klubové úrovni to Antonín Panenka dotáhl s Rapidem Vídeň až do finále poháru
UEFA, ovšem v myslích našich fotbalových fanoušků zůstane navždy nejsilněji
zapsán jeho nekonečně dlouho plachtící míč, po jehož dopadu do sítě se
českoslovenští fotbalisté stali senzačními mistry Evropy.
